Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web
aktualizováno: 13.11.2018 08:06:32 

Má víra - domov mé duše

» Když duše s myslí povídá si »

 

Když má duše s myslí povídá si.

 

Když přemýšlím o štěstí, pak nemám na mysli onu šťastnou náhodu, kdy vyhrajeme v loterii, kdy díky zpoždění na trati stihneme vlak, byť jsme zaspali, kdy přežijeme autohavárii, nebo nás o fous mine lavina. Nemyslím na šťastný okamžik, když najdeme ztracenou peněženku, čtyřlístek v trávě, prima kamaráda, či dokonce lásku...

Mám na mysli ono nádherné, tiché, pokojné a naplňující pozitivní naladění, onen radostný stav v mysli, který tě obejme vždy, když tvé nejvnitřnější já ví, že jsi udělal něco krásného, dobrého, obětavého, milosrdného, že jsi nikomu neublížil, že jsi nebyl lhostejný k žádné bolesti, utrpení, či smutku, že jsi zkrátka prožil den v přátelství s Bohem a se svou duší. Že tvá duše zůstala pro tento den čistá a v souladu s tvou myslí.

Tento pocit štěstí a radosti ti nevezme žádná urážka. špinavost, či ošklivost spáchaná vůči tobě, žádná tvá bolest, trápení a hrůza, která jde mimo tvé svědomí, na které neneseš žádnou svou vinu.

Tato radost podivuhodně panuje ve světě lásky, dobra, soucitu a přátelství, mnohdy navzdory bídě, nemoci, bolesti a utrpení.

Toto štěstí mnohdy nepochopitelně a marně hledají lidé bohatí, úspěšní zraví i krásní, lidé obklopeni přepychem a zalceni potleskem světa, pokud neotevřou svá srce, pokud v nich neprobudí lásku a soucit. Pokud nezačnou naslouchat hlasu svých duší.

A mám-li být upřímná, pak já sama neznám jiný kompas, vedoucí má každodenní rozhodování po cestě dobra, než právě tuto vnitřní, ničím nezaměnitelnou radost, která mi vždy pravdivě odpoví na otázku, zda jsem jednala správně.

Nebudu si však nalhávat. Právě pokud je má duše i svědomí čisté a srdce soucitné a empatické, pak  mě  tváří v tvář utrpení, bolesti, či smrti blízkého, zahltí soucit, bolest a hrůza beznaděje daleko více, než bezcitného cynika, nemluvě o těch, které cizí bolest potěší. Ašavk je-li má bolest opravdová, nese v sobě i  obrovskou, vše zahlcující, nadpozemskou a neskutečně obohacující lásku. A s tou láskou také sílu, pokoru, odevzdání a klid.  

 
 
Povídá si o odpouštění:

Občas se setkávám s velice zraněnou, bolavou, ubitou dušičkou a v tu chvíli přemýšlím o odpouštění. V tu chvíli vím, že není léku, který by naráz zhojil rány, že není slov, která by pomohla odpustit. Bolavé srdce se uzavírá tone a křičí, že odpustit nedokáže ba, že ani nechce. A netuší, že pomsta a nenávist nehojí, že naopak pouze rozrývají rány hlouběji a hlouběji, bolest se násobí a tiše a nenápadně nás stravuje.

Ach, jak ráda bych jim pomohla, těm ztraceným duším, ztraceným v bludištích vlastního hněvu, nalézti cestu ke světlu odpuštění.

V tu chvíli se mi myslí ubírá myšlenka na pannu Marii - jak strašlivě musela trpět ona, když viděla svého jediného syna, který byl tak mladý, tak dobrý a tak bez hříchu, který musel trpět tak strašlivě a umírat tak mučivou, bolestnou a hroznou smrtí za nás. Za každého z nás, za hříchy moje i tvoje i za ten tvůj hněv a nechtění odpustit. A přesto nám, tobě, mně a všem dokázala nejen odpustit, ale dokonce nás sama vybízí k tomu, abychom právě ji žádali v modlitbách o přímluvu u Boha, aby nám ty hříchy, pro keré její syn tolik vytrpěl, odpustil. Ach, jak děsivé je pomyšlení, že my prosíme ji, aby nám odpustila a za nás orodovala a sami odpouštět neumíme, nebo dokonce nechceme.

Proto vás prosím, vás, všechny bolavé a raněné duše, kvůli panně Marii, zkuste chtít. Nemusíte to dokázat hned, ale neutvrzujte se v onom slůvku nechci, neboť i toto vaše nechtění se podílí na ranách, bolestech a utrpení Pána Ježíše a na slzách panny Marie. Zkuste nahradit slovo nechci slovem neumím a pak se odpouštění učte.

Pokuste se modlit právě za ty, kteří vám nejvíce ublížili, kteří se proti vám nejvíce provinili. Modlete se za ně, ať jim Bůh odpustí. A budte překvapeni, jak vám tato modlitba pomůže.

Pokuste se modlit za ty, kteří vám ublížili, neboť každý, i malý stín na duši, člověka trápí, ať už o tom ví, nebo to ani netuší. Nahlodává ji a činí ji nešťastnou. Proto když někdo někomu blíží, pak především a nejvíce ublíží sám sobě a je člověkem k politování. Protože jeho bude trápit svědomí, on nedokáže být nikdy skutečně šťastný.

Pokuste se odpustit, neboť pokud ve vás zůstane hořkost, zloba proti komukoliv, pokud nenajdete soucit vůči něčí provinilé, černé duši, potom se budete trápit i vy. Protože tobude zase vaše svědomí, vaše šmouha na čistotě duše, která vás bude sužovat a trápit.

A možná právě tato neochota, neumění, nebo neschopnost odpustit je tou pravou bolestí a smutkem vaši duše, nikoliv ta prvotní křivda, ono původní ublížení, to již duše dávno vyhojila a čas odvál někam mimo tento svět.

Já vím, že to je těžké, ale naše cesta je nést kříž Ježíšův a snažit se mu podobat. Na druhé straně musíme být sami k sobě pravdiví a upřímní a nenalhávat si, že vše je odpuštěno. Potom je lépe vnímat své neodpouštění a svěřit tuto bolestnou pravdu do rukou Božích s prosbou o pomoc a Boží pomoci důvěřovat.

Samo odpuštění pak může trvat dlouho a může probíhát v různých hloubkách naši duše. Odpustíme tady na světě, ale po čase si uvědomíme, že musíme počítat také s tím, že jednou, na věčnosti, v nebi, v což doufáme, že v tomto nebi se můžeme setkat také s tím, kterému dnes tak těžko odpouštíme. A v nebi budeme u Boha a v nebi proto nemůže být ani stín nelásky. Proto musíme odpustit hluboce v nitru, s vědomím, že jsme i na to nebeské setkání připraveni, že z něj nemáme strach, že se na ně dokonce těšíme.

A věřte mi, jednou se vám to s pomocí Boží opravdu povede.

A věřte mi i to, že dokud neodpustíte, Bůh vás povede po cestách, na nichž, budete-li mít oči i uši otevřené i k vlastním chybám, jednou pochopíte jednání a a skutky těch, kterým dnes tak těžko odpouštíte.  A bude to potom bolet a budete si zoufat, budete sami sebe nenávidět, ale nakonec odpustíte. Odpustíte všem, kteří ublížili vám, odpustíte i sami sobě.

 

 
 

 

 

TOPlist